A máme tu poslední díl našeho seriálu o mimoňských hospodách. Celý seriál vytvořil můj kamarád Osvald Hons, kterému za vše moc a moc děkuju.
Podívejme se na poslední várku občerstvoven.

Hostinec v Lorinserově tělocvičně - (Sokolská ul. 170/III)
Hostinec byl otevřen současně s otevřením vlastní tělocvičny v r. 1904, kdy zároveň město, jako vlastník celého areálu, pronajalo hostinec časově omezeně tělovýchovné jednotě. Za 1. světové války zde byl umístěn vojenský záložní lazaret, po 2. svět. válce sloužil svému poslání, avšak na počátku roku 1947 při plese ČSNS podlehl požáru a nikdy, přes snahu obyvatel, nebyl objekt obnoven.

A máme tu ne poslední část našeho seriálu - špatně jsem to spočítal takže tato je předposlední :) - o mimoňských hospůdkách. Díky kamarádu Osvaldu Honsovi se můžeme podívat na další várku osvěžoven.

U orla - (Tyršovo náměstí, 159/I - původní čp. 61)
Všechny čp. takto nízká mají svůj stavební původ před rokem 1770. Objekt byl celý dřevěný a odstraněn byl přibližně na rozhraní čtyřicátých a padesátých let 20. století. Byť jeho adresa byla na Tyršově náměstí, jeho vchod vedle pumpy byl situován od jihu z dnešní Pražské ulice. Prvním zaznamenaným majitelem byl do roku 1788 Franz Kirschner, 1795 Walentin Schicketanz, který se uvádí ještě i r.1820, 1833 se uvádí Josef Hubert ale roku 1878 je uváděn pekař a také hostinský Josef Schiller, který v tomto objektu vedl pekařskou i hostinskou živnost. Jeho syn po jeho smrti převzal živnost r. 1910, z neznámých důvodů však uzavírá provoz hostince. Rod Schillerů pocházel z osady Plesy u Svojkova. Roku 1935, tehdy již jen jako pekařství, se prodává jistému Bendelovi, který však provoz hostince neobnovil. Jak a kdy získal pojmenování U orla nebylo dohledáno, obrazová dokumentace však dokazuje, že hostinec na rozhraní 19. a 20. století nesl tento název.

A máme tu předposlední část seriálu o mimoňských osvěžovnách, který sestavil kamarád Osvald Hons. Pojďme se tedy podívat na další objekty.

U zeleného stromu - (Husova ul. 115/I., původní čp. 76)
Původní objekt byl dřevěný a nebyl, stejně jako všechny ostatní dřevěné stavby, při městském požáru jako levobřežní část města ohněm dotčen. Objekt s původním čp. 76 svědčí o jeho stáří, které může zasahovat až do 17. století. Jako první zaznamenatelný majitel se uvádí až r. 1770 sedlář Anton Weiß, 1771 se uvádí učitel Ignaz Riedel, poté Franz Wanke (1788). Důležitým mezníkem byl rok 1808, kdy se uvádí hostinský Josef Kutzer, který pravděpodobně byl i zřizovatelem tohoto hostince.

A máme tu další - osmý díl seriálu o Mimoňských občerstvovnách, který Vám přináším díky kamarádu Osvaldu Honsovi.
Podívejme se tedy na další osvěžovny, které již ve městě nenajdete. Dnes to bude např. i populární Liďák.

A je tu další už sedmé pokračování o mimoňských hospůdkách, zpracované kamarádem Osvaldem Honsem.
Tentokrát začneme Corsem.

Corso - (Mírová ul. 69/III (původní čp. 269)
Hostinec v domě čp. 69/III byl otevřen nájemníkem Franzem Plachtou z čp. 71/IV. Později byl opět uzavřen, ovšem 1.III.1908 opět v novém prostředí otevřen jako kavárna a od května téhož roku byl pojmenován Café Placht. Majitelé tohoto objektu se uvádějí již od r. 1751, kdy zde vlastníkem domu byl kovář Ignáz Wollmann a jako kováři v jedné linii se uvádějí potomci stejného jména až do r. 1856. Jako další majitel se uvádí r. 1862 také Wollmann Edward, který však měl být pekařem (+1906). Roku 1906 uváděný Karl Wollmann byl rolníkem, který se však roku 1908 odstěhoval do Kuřívod, když tento dům prodal hostinskému Gustavu Beckertovi z čp. 52/III a po něm převzal živnost i s domem jeho syn Emil Beckert roku 1930, kdy současně tento hostinec a kavárna byly přejmenovány na Corso.

V našem dalším díle seriálu, který vychází z publikace jejímž autorem je kamarád Osvald Hons, se tentokrát podíváme před rok 1870, kdy byla v Mímoni zřízena řada hostinců.

Hotel Leder - (Mírová ul. 126/III, původní čp. 152, - obrázek viz str. XI).
První zaznamenaný majitel je r. 1788 Josef Schneider. Významnou změnu objekt doznal r. 1840 přestavbou obchodníkem Karlem Schwabem, který provedl na objektu první velkou přestavbu nebo spíše znovupostavení spáleniště po celoměstském požáru Mimoně. Josef Leder, dříve nájemník v čp. 29/IV, koupil tento dům v r. 1890 a provedl v něm několik stavebních úprav a přístaveb a téhož roku zde otevřel hotel. Jeho syn Rudolf Leder r. 1912 převzal hotel a v roce 1939 prodal všechna svá vlastnická práva rolnické okresní záložně. Tímto aktem prakticky zanikl i hotel Leder. Poslední léta před zánikem vedli tento hotel nájemníci.

V našem pátém pokračování tu máme další várku mimoňských hostinců. Opět zde musím poděkovat kamarádu Osvaldu Honsovi, který nám tento přehled připravil. Díky.

U města Hamburk (Mírová ul., 70/III (původní 270)
Hostinec s názvem U města Hamburk (Zur Stadt Hamburg) se nacházel v r. 1800 v domě čp. 70/III, ten však jako objekt stál již před rokem 1770. Jako první dohledaný majitel se uváděl mydlař Anton Handschke ze Žandova. Po něm se uvádí r.1788 hostinský Andreas Weychand, 1810 Ignaz Handschke, rovněž hostinský, okolo r. 1830 hostinský Josef Zippe. 4.VI.1842 koupil dům jistý Anton Jahnel, který jako hostinský provozoval živnost, tu po jeho smrti vedla až do roku 1874 manželka-vdova Marie.

Další díl našeho seriálu je tu a s ním další várka restaurací.

U císaře Josefa (Kozinovo náměstí 71/IV)
Tento hostinec vznikl v návaznosti na výše uvedený hostinec Střelnice. Až do roku 1881 byl provozován pouze v zimních měsících, protože v letních měsících jeho majitel Weiss provozoval pohostinský areál Střelnice.
V uvedeném roce (1881) byl tento sezonní hostinec pojmenován jako U císaře Josefa a současně se jeho provoz rozšířil na celoroční.

A máme tu další díl našeho seriálu o mimoňských hospodách, který sepsal kamarád Osvald Hons.

U jelena (původně Barvířská ul.,14/III, původní čp. 210)
Thomas Weis byl sedlařem a výčepním piva, proto byl tento hostinec nazýván lidově také U výčepního sedlaře (Zum Biersattler). Jeho zeť Ferdinand Seide z Podsedic byl zednickým mistrem, byl od r. 1687 uváděn jako výčepní piva.

Po pivovarech a palírně, o kterých jsme si přečetli v prvním díle, se dostáváme k hospodám. Pojďme se tedy na ně podívat.

Kamarád Osvald Hons napsal velmi zajímavou publikace o našem městě. Samozřejmě s jeho svolením ji Vám tu přináším a doufám, že se Vám bude líbit a hlavně - budete mít možnost srovnat dobu minulou se současností. Pojďme tedy na to, bude to několik dílů. Díky Osvalde!!

Na obecný vývoj našeho města a tím i veřejných služeb, kam patří i pohostinství a vše, co s tím souvisí, měly vliv celkem čtyři změny.
První změna se odehrávala již ve 12. a 13. století, kdy dochází ke germanizaci našeho města, která vyvrcholila na počátku druhé poloviny 13. století. V roce 1256 byl zaznamenán jistý Liutold de Mimon, majitel Mimoně, a tentýž se roku 1262 uvádí již jako Lutoldus de Nemans.

Toto není o tom, jak to vypadá dnes v Mimoni. Můj kamarád pan Oswald Hons mi ve volném čase připravil a poslal soupis a popis v nadpise uvedených zařízení tak, jak je to popsáno v Tilleho kronice a dále pak přehled z let 1924 a 1931.
Je to zajímavé počtení o tom, kde co fungovalo a také kolik těchto zařízení ve městě bylo.
Podívejme se na to podívat.