V deváté části naší kroniky, vytvořené Osvaldem Honsem, budeme pokračovat rozsáhlým přehledem počasí od roku 1937 až do roku 1989.

1937 Rok začal sněžením a mrazy, které dosahovaly -15°C. 12. ledna však začala obleva. 25. ledna začala perioda vichřic a sněžení a mírných mrazů. 4. únor přinesl opět oblevu, 9. února se ohlásila 1. bouřka s blesky a hromy. Po ní následovalo sněžení a citelné chladno. 15.II. bylo -7°C.

V osmém pokračování kroniky kamaráda Osvalda Honse budeme pokračovat v přehledu počasí až do roku 1935.

1800/01 - zima mírná, mrazy uhodily teprve v lednu (6.ledna bylo naměřeno po přepočtu –26°C). 29.ledna se přihnal orkán jež způsobil mnoho škod, strhával střechy a způsobil polomy v lesích. Jaro bylo ranné. 25. a 27. května se přihnaly bouřky s krupobitím, které napáchaly velké škody na polích okolo Mimoně, Pertoltic, Novin, Grunova, Stráže, Brniště a Svébořic.

V našem dalším díle kroniky Mimoně, kterou sepsal kamarád Osvald Hons se budeme věnovat dosti obsáhlé kapitole a tou je podnebí a počasí.

Podnebí
Mimoň se rozkládá v údolí, je chráněna od severu pásmem hor před studeným zimním prouděním a následkem toho má poměrně mírné podnebí. V důsledku toho jsou změny počasí častější, mají však ve svém průměru mírnější charakter a srážky zpravidla nemají dlouhého trvání. Průměrná roční teplota je dlouhodobě zaznamenána na hodnotě + 6,5 °R (Réamuruva) (~8,1 °C), při zimním průměru -0,8°R (-1°C) a letním + 13 oR 5 (16,2 °C). Jako maximum bylo však v zimě vícekrát v průběhu let do rozhraní 19. a 20. století naměřeno až -24 °R (30 °C) a v létě až + 28 °R ve stínu (35 °C).

A je tu listopad a s ním přehled událostí, které se staly v Mimoni a i jinde před deseti lety. Děkuji kolegovi M.H. za jeho příspěvky.

1. OS Tour de Ralsko začalo prodávat lístky na Silvestra v DKR za 150 kaček, měl by se promítat film,
pak kapela, řada soutěží o ceny...
Počasí nám dalo jasně najevo, že se pomalu blíží zima. Teplé poslední dny vystřídal silný vítr. Ve 20 hodin padá v Mimoni sníh

2. Dnes ty mraky ze kterých včera padal sníh, rozfoukal vítr. Ve 22 hodin jsou -2°C. Na Klínovci dnes silničáři odklízeli první sníh. Věnce, svíčky i květiny přinášejí v těchto dnech lidé na hroby svých blízkých. Uctívají tak památku zesnulých.

V dnešním pokračování kroniky města, zpracované kamarádem Osvaldem Honsem, se podíváme na vznik města Mimoně a na jeho městský znak.

Vznik a název města
Nejsou dochovány žádné přesné zprávy o založení našeho města Mimoně, stejně jako o většině starých měst na severu Čech. Uvádí se sice stará legenda či pověst, že na místě dnešního Písečného mostu byl brod, kde měla stát kovárna a hospoda, která sloužila tudy putujícím kupcům a povozům, kteří cestovali po zdejší, na svojí dobu dosti frekventované cestě, později jako Záhošťská zvaná, od krajiny poblíž moře Suevů k moři na jihu. Této pověsti lze však přikládat hodnotu pouze ústně sdílenou bez náležité historické hodnoty.

Další díl Kroniky města, zpracované Osvaldem Honsem, se týká obyvatelstva, tentokrát bez doprovodných obrázků.

Obyvatelstvo
Dle starých pramenů se uvádí, že zdejší krajina na přelomu nového věku měla být pustá, silně zalesněná a divoká. Dle archeologického nálezu z r. 1845, začleněný jako významný keltský nález Böhmische Numantia (viz str. 9) víme, že zde žili Keltové. Staré asyrské klínové zápisy z období 1680 před Kr. uvádějí fakt, že byli Keltové již v Evropě. Jejich předchozí domovina měla být Asie. Tito Keltové se usadili nejen ve Španělsku a Francii, ale jejich sídla se nalézala i ve střední Evropě jak konečně dokazuje výše uvedený nález České Numantii, která tímto slouží jako významný důkaz o jejich zdejším osídlení.
Celé území dnešních Čech se mělo označovat jako území Bójů, kde sídlili keltští Galové. Tito jsou uváděny jako věční sokové Římanů, se kterými vedli krvavé války.

Ve čtvertém pokračování kroniky zpracované kamarádem Osvaldem Honsem se podíváme jak je na tom vodstvo, flora a fauna okolo Mimoně.

Povodí a podzemní voda
Voda jako nerostná surovina, jedna z nejdůležitějších tekutin pro život, je v našem městě ve velké zásobě. Od severu, od Srního potoka, přitékající Ploučnice a do ní vtékající Panenský potok (od Pertoltic) protéká katastrem města od pradávna. V dávnověku však dle geologického bádání měl tok Ploučnice směřovat do Jizery mezi Kuřívody a Bělou. V důsledku snižování průtočnosti mělo dojít k postupnému zanesení koryta, k tomu se přidala i tektonická činnost a výsledkem byla změna jejího toku ve směru, jak jej známe nyní.

Máme tu další díl kroniky, kterou sepsal kamarád Osvald Hons.

Půda, výšiny, doliny, nerosty, dobývání rud.
Kvalita půdy je převážně písčitého charakteru. Jak již bylo uvedeno v úvodu, byla tato krajina v předhistorické době mořem. Při pomalém ústupu vody usazovalo se nejprve bahno, čímž vznikla ve vyšších polohách orná půda hlinitá, zatímco v níže položených místech zůstal ležet zrnitý písek.

A máme tu druhé pokračování Kroniky města Mimoně od kamaráda Osvalda Honse. Pokračujeme dobou nejstarší.

Mnohé názory vyslovují domněnku, že člověk na tato území přišel v dané době proti toku Labe a postupoval vzhůru. Tyto závěry vyplývají z nálezů tzv. pohanských hrobů, které nasvědčují zdejšímu trvalému usídlení na dlouhou dobu.
S neolitem začíná tedy osídlování Čech, začátek vzniku dnešních měst, vesnic a osad.

Kamarád Osvald Hons byl tak laskav - a timto bych mu rád velmi poděkoval - a poskytnul nám ke zveřejnění jím psanou kroniku města Mimoně.
Tato kronika je moc pěkně napsaná a budu ji na tomto místě zveřejňovat na pokračování.
Dnes se podívejme na dobu nejstarší.

Prázdniny a dovolené jsou fuč a máme tu září.
Co se událo v Mimoni před deseti lety ?
Na to se podívejme společně s M.H. - díky za jeho příspěvky !

1. Není nad volný víkend, zvlášť když se počasí umoudří. Zvoní pevná linka. Nějaká dáma je tu s anketou (a svým, jistě v kůži vázaným,diářem). Nic z toho nebylo.

2. Kardinál Miloslav Vlk kritizuje Madonnu za to, že se nechává na turné ukřižovat na kříži. Ten chlap má teda starosti.

3. Za obchoďákem Tesco byla objevena mrtvola muže. Jedná se údajně o bezdomovce jménem Eliáš.
Příčina úmrtí se vyšetřuje, ale pravděpodobně alkohol udělal své.
Sotva jsem dodělal práci na zahradě začalo pršet

4. Před 25 lety při výbuchu v hlubinném hnědouhelném dole Pluto na mostecku zahynulo 65 havířů. Jejich památku uctili v neděli jejich kamarádi a politici.
Meterologové slibují teplo.

A máme tu poslední díl našeho seriálu o mimoňských hospodách. Celý seriál vytvořil můj kamarád Osvald Hons, kterému za vše moc a moc děkuju.
Podívejme se na poslední várku občerstvoven.

Hostinec v Lorinserově tělocvičně - (Sokolská ul. 170/III)
Hostinec byl otevřen současně s otevřením vlastní tělocvičny v r. 1904, kdy zároveň město, jako vlastník celého areálu, pronajalo hostinec časově omezeně tělovýchovné jednotě. Za 1. světové války zde byl umístěn vojenský záložní lazaret, po 2. svět. válce sloužil svému poslání, avšak na počátku roku 1947 při plese ČSNS podlehl požáru a nikdy, přes snahu obyvatel, nebyl objekt obnoven.

A máme tu ne poslední část našeho seriálu - špatně jsem to spočítal takže tato je předposlední :) - o mimoňských hospůdkách. Díky kamarádu Osvaldu Honsovi se můžeme podívat na další várku osvěžoven.

U orla - (Tyršovo náměstí, 159/I - původní čp. 61)
Všechny čp. takto nízká mají svůj stavební původ před rokem 1770. Objekt byl celý dřevěný a odstraněn byl přibližně na rozhraní čtyřicátých a padesátých let 20. století. Byť jeho adresa byla na Tyršově náměstí, jeho vchod vedle pumpy byl situován od jihu z dnešní Pražské ulice. Prvním zaznamenaným majitelem byl do roku 1788 Franz Kirschner, 1795 Walentin Schicketanz, který se uvádí ještě i r.1820, 1833 se uvádí Josef Hubert ale roku 1878 je uváděn pekař a také hostinský Josef Schiller, který v tomto objektu vedl pekařskou i hostinskou živnost. Jeho syn po jeho smrti převzal živnost r. 1910, z neznámých důvodů však uzavírá provoz hostince. Rod Schillerů pocházel z osady Plesy u Svojkova. Roku 1935, tehdy již jen jako pekařství, se prodává jistému Bendelovi, který však provoz hostince neobnovil. Jak a kdy získal pojmenování U orla nebylo dohledáno, obrazová dokumentace však dokazuje, že hostinec na rozhraní 19. a 20. století nesl tento název.

A máme tu předposlední část seriálu o mimoňských osvěžovnách, který sestavil kamarád Osvald Hons. Pojďme se tedy podívat na další objekty.

U zeleného stromu - (Husova ul. 115/I., původní čp. 76)
Původní objekt byl dřevěný a nebyl, stejně jako všechny ostatní dřevěné stavby, při městském požáru jako levobřežní část města ohněm dotčen. Objekt s původním čp. 76 svědčí o jeho stáří, které může zasahovat až do 17. století. Jako první zaznamenatelný majitel se uvádí až r. 1770 sedlář Anton Weiß, 1771 se uvádí učitel Ignaz Riedel, poté Franz Wanke (1788). Důležitým mezníkem byl rok 1808, kdy se uvádí hostinský Josef Kutzer, který pravděpodobně byl i zřizovatelem tohoto hostince.

A máme tu další - osmý díl seriálu o Mimoňských občerstvovnách, který Vám přináším díky kamarádu Osvaldu Honsovi.
Podívejme se tedy na další osvěžovny, které již ve městě nenajdete. Dnes to bude např. i populární Liďák.

A je tu další už sedmé pokračování o mimoňských hospůdkách, zpracované kamarádem Osvaldem Honsem.
Tentokrát začneme Corsem.

Corso - (Mírová ul. 69/III (původní čp. 269)
Hostinec v domě čp. 69/III byl otevřen nájemníkem Franzem Plachtou z čp. 71/IV. Později byl opět uzavřen, ovšem 1.III.1908 opět v novém prostředí otevřen jako kavárna a od května téhož roku byl pojmenován Café Placht. Majitelé tohoto objektu se uvádějí již od r. 1751, kdy zde vlastníkem domu byl kovář Ignáz Wollmann a jako kováři v jedné linii se uvádějí potomci stejného jména až do r. 1856. Jako další majitel se uvádí r. 1862 také Wollmann Edward, který však měl být pekařem (+1906). Roku 1906 uváděný Karl Wollmann byl rolníkem, který se však roku 1908 odstěhoval do Kuřívod, když tento dům prodal hostinskému Gustavu Beckertovi z čp. 52/III a po něm převzal živnost i s domem jeho syn Emil Beckert roku 1930, kdy současně tento hostinec a kavárna byly přejmenovány na Corso.

V našem dalším díle seriálu, který vychází z publikace jejímž autorem je kamarád Osvald Hons, se tentokrát podíváme před rok 1870, kdy byla v Mímoni zřízena řada hostinců.

Hotel Leder - (Mírová ul. 126/III, původní čp. 152, - obrázek viz str. XI).
První zaznamenaný majitel je r. 1788 Josef Schneider. Významnou změnu objekt doznal r. 1840 přestavbou obchodníkem Karlem Schwabem, který provedl na objektu první velkou přestavbu nebo spíše znovupostavení spáleniště po celoměstském požáru Mimoně. Josef Leder, dříve nájemník v čp. 29/IV, koupil tento dům v r. 1890 a provedl v něm několik stavebních úprav a přístaveb a téhož roku zde otevřel hotel. Jeho syn Rudolf Leder r. 1912 převzal hotel a v roce 1939 prodal všechna svá vlastnická práva rolnické okresní záložně. Tímto aktem prakticky zanikl i hotel Leder. Poslední léta před zánikem vedli tento hotel nájemníci.

A je tu červenec a s ním další díl našeho seriálu o tom, co se stalo v Mimoni před 10 lety. Samozřejmě děkuji M. H. za jeho příspěvek.
Podívejme se, jak to bylo v červenci 2006.

1. Republiku opět zasáhly povodně. Ráno je 15°C.

2. Dnes se ochladilo, je 8°C. V platnost vstoupil bodový systém novely silničního zákona. Přestupky řidičů se budou trestat přísněji.

3. Foukal hodně silnej vítr a popadalo hodně stromů v zámeckém parku, na sokolce. Jednalo se o staré stromy, které namísto
aby se pokácely a vysadili nové, tak stojí dál. Ti kdo o tom rozhodují by se měli konečně vzpamatovat, ale k tomu asi nedojde.
Jinde v Česku jsou záplavy, tady v Mimoni je skoro tropické počasí. Dnes prolétne kolem Země nebezpečný asteroid ve vzdálenosti 432 308 kilometrů.

Dnes je tomu 150 let, kdy se narodil významný mimoňský kronikář Josef Tille a zároveň 60 let od jeho úmrtí.
Narodil se 29. června 1866 v Mimoni a náležel mezi nejstarší rod v Mimoni. Již v ranném dětství se věnoval rodinnému a domovskému bádání. Po dlouhá léta působil jako kostelní sluha v našem farním kostele a na tomto místě měl příležitost studovat farní kroniky. Získal také přístup do panského a obecního archivu. Tímto si otevřel všechny cesty, které mohly vest k zahájení jeho práce k dobrému konečnému cíli. Nyní mohl Josef Tille začít rozvíjet svojí zřejmou jedinečnou práci, které věnoval mnoho námahy a obětí. Počátkem roku 1908 přesídlil se svojí rodinou do Plané, kde nastoupil jako sekretář. Roku 1924 se vrátil opět do svého rodného města, kde nastoupil i firmy Groh & Schinke jako účetní. Později opět opustil svojí domovinu, když se přestěhoval se svojí rodinou do Ottenreuthu, kde jeho syn, který se stal duchovním, nastoupil jako farář. Zde dlel až do svého vyhoštění v r. 1946. Zemřel 19. 4. 1951 v Lichtenbergu im Odenwald.

V našem pátém pokračování tu máme další várku mimoňských hostinců. Opět zde musím poděkovat kamarádu Osvaldu Honsovi, který nám tento přehled připravil. Díky.

U města Hamburk (Mírová ul., 70/III (původní 270)
Hostinec s názvem U města Hamburk (Zur Stadt Hamburg) se nacházel v r. 1800 v domě čp. 70/III, ten však jako objekt stál již před rokem 1770. Jako první dohledaný majitel se uváděl mydlař Anton Handschke ze Žandova. Po něm se uvádí r.1788 hostinský Andreas Weychand, 1810 Ignaz Handschke, rovněž hostinský, okolo r. 1830 hostinský Josef Zippe. 4.VI.1842 koupil dům jistý Anton Jahnel, který jako hostinský provozoval živnost, tu po jeho smrti vedla až do roku 1874 manželka-vdova Marie.