Na zelený čtvrtek brzy ráno jsme vyběhli na zahradu a hledali v trávě a mezi keři angreštu a rybízu ukryté zajíce, kteří měli na zádech malou nůši, ve kterých jsme nacházeli různé pamlsky, které však byly úměrné své válečné době, drobný peníz a také se našlo i někdy vajíčko, které jsme dávali své mamince, aby je použila při vaření.
Pokud bylo uvařeno na tvrdo, pak jsme měli větší radost, protože jsme si jej mohli sníst. Poté jsme my chlapci s řehtačkami a spolu i s děvčaty chodili po koledě po blízkých i vzdálenějších sousedech a odříkávali koledu. Říkali jsme ji německým dialektem, tzv. Kummrschproche (kumršproche) :
Grüno, grüno Donrstak
Gib mo woss an Batlsak
Los mich nie so lange schtien
Ich muss noch ey Heysl weito gin
Což česky přeloženě znělo :
Čtvrtek, čtvrtek zelený,
Dejte nám něco do mošny
Nenechte mne dlouho stát
Musím ještě o dům dál
V dnešní době bychom asi museli pozměnit na text :
Čtvrtek, čtvrtek zelený
Dejte mi zdraví do mošny
S rouškou dva metry od Vás musím stát
A pak půjdu o dům dál.
Po válce se stav obyvatelstva pozměnil, na koledu ve čtvrtek se už nechodilo (dříve se nechodilo na koledu v pondělí, kdy se šlo po návštěvách k příbuzným na kecaný koláč a pro dospělé s muky-fuk, což byla prakticky káva z melty, která byla obohacena o tehdy velmi vzácnou pravou kávu doma umletou, my děti jsme se musely spokojit s obyčejným kafem (z melty) s mlékem. Dospěláci si často přiťukli pohárkem žitné, které se říkalo také jako zednická nebo německy Kornšnops.).
Na koledu od roku 1946 se ve čtvrtek již prakticky nechodilo, zato začali chodit koledovat pouze chlapci, sice někdy ještě s řehtačkami, ale povětšinou již s pomlázkami a zaměřením na děvčata, tak jak je zvykem v českých a moravských krajích.
Příjemné prožití velikonočních svátků ve zdraví Vám všem přeje
Osvald Hons
A nyní ještě odpověď na jeho vzpomínky od Jindry Macouna :
Pěkný sváteční den pane Hons,
a vřelé díky za Vaše přání, s aktuální přílohou. ..
Dědovi vzpomínky bych ještě doplnil připomenutím Velkého ohňostroje odpalovaného z mimoňského kostela, kterým byl v Mimoni vždy zakončován Den Vzkříšení.
V zaplněných ulicích mu přihlíželo všechno mimoňské obyvatelstvo spolu s obyvateli přilehlých obcí.
Rád bych se do Mimoně ještě někdy podíval. Nevím, zda se mi to vzhledem k mému věku (93) a současné neradostné situacii ještě podaří.
Naposled jsem Mimoň navštívil dne 19.9.2015 s dcerami a neteří. Byli jsme na Křížové cestě v Jiřetíně, pak v Hamru na Jezeře, kde jsme v 60.a 70. letech a pak i 90. letech, společně pobývali na dovolené v chatách ČEZ a pak několikrát i v chatičkách pražského podniku DEZA. Toto chatové rekreační středisko tam kupodivu jěště "slouží" i když již v soukromých rukou.
Tento vzpomínkový zájezd jsme po prohlídce Mimoně zakončili v mimoňském muzeu s Božím hrobem. Byli jsme tam sami, a tak se nám dvě studentky, které v té době provázely návštěvníky, nadšené věnovaly, zvláště potom, když jsem jim sdělil, jaký mám k Mimoni vztah.
Vyhledaly v depozitáři (a pak nám i vykopírovaly) některé historické fotografie. Našel jsem mezi nimi také třídní snímky s mojim tatínkem jako řídícím a třídním učitelem, z doby, kdy byla škola ještě trojtřídní.
Byly překvapeny mým sdělením, že Vás znám a že vím, jaké máte zasluhy o zřízení tohoto nádherného muzea. Nevím, zda Vám vyřídily moje pozdravy.
Takže znovu vyslovuji přání se do Mimoňe ještě podívat. I když to je již město jiné, bez čisté, neregulované Plolučnice, plné ryb a plovoucích rostlin, která protékala těsně za dvorkem naší školy podél Biegelovy továrny. Nemohu zapomenout na procházky do Vranova podél zdi zámeckého parku i na zámek samotný.
Stále mě visí na zdi obraz Ralska s jarními loukami a stromy kolem koupaliště od p.Patočky, namalovaný 8.5.1935, který mému otci věnoval mimoňský učitelský sbor.
Pane Hons přeji Vám dobré zdraví a snad ještě někdy nashledanou.
Jindra Macoun
|
Můj kamarád Osvald Hons mi poslal zajímavou věc, týkající se slavení Velikonočních svátků v Mimoni. A k tomu odpověď na jeho vzpomíny od Jindry Macouna.
Zpět na předešlou stránku
