Historie nejstarších držitelů města je stále zahalena tajemstvími, která asi již nebudou nikdy věrohodně zpracována. Důvod je zcela prostý. Gramotnost v té době byla výsadou pouze vyvolených jedinců, především v řadách církve a šlechty. V té době byly problémy i s uváděním nového letopočtu. Přechod z Juliánského kalendáře na Gregoriánský nebyl jednotný, různé země jej zaváděly v různých časových údobích a rozdíly činily až celá staletí. Vzhledem k tomu, že ani křesťanský Gregoriánský kalendář, který vychází od narození Páně není dnes považován ve svém prvopočátku za jednotný co se týká roku narození Ježíše (rozdíly se někde uvádí až 11 let) je nutno brát v úvahu i možnosti posunů let ve svém prvopočátkovém zavádění. Není tudíž možno ani stavět tvrzení na rozdílnosti letopočtu, na kterém někteří i profesionální badatelé stavějí.
Až do roku 1926, kdy dokončil Dr. Wilhelm Feistner svojí Geschichte der Stadt Wartenberg – Kronika města Stráže, se všeobecně uváděly pramenné informace historika Paprockého za věrohodné. I nejznámější historici českého národa, jakým bezesporu byli František Palacký a August Sedláček, se ve svých dílech na něj odvolávají. A kdo byl historik Paprocký ? Ottova encyklopedie obecných vědomostí uvádí, že Bartoloměj Paprocký z Hlohol a z Paprocké Vůle byl polský a český spisovatel (*1540, † 27.12.1614 ve Lvově). Jeho rozsah publikační činnosti byl velmi rozsáhlý. Pro českou historii je uváděno dílo Diadochus, které pojednává o posloupnosti knížat a králů českých, biskupů a arcibiskupů pražských a všech tří stavů království Českého. Toto dílo je označováno za jednu z největších knih v Čechách. Vyšlo r. 1602 a je psáno česky.
Od r. 1927 však se začíná toto dílo některými autory různých historických pojednání zpochybňovat pro nedostatek uváděných písemných podkladů a s odvoláním na údajně časové nesrovnalosti. Autor tohoto spisování ponechává na uvážení každého čtenáře, aby sám posoudil věrohodnost jednotlivých podkladů.
Páni z Ralska
Mimoňský rodák (*1866) Josef Tille ve své kronice Geschichte der Stadt Niemes vydané roku 1905 uvádí, že rod pánů z Ralska (nebo na Ralsku ?) náleží mezi nejstarší šlechtu v Čechách. Uvádí se jistá pověst, že srbský šlechtic Heřman měl obdržet od svého knížete na dnešním území severních Čech území pod horou Ralsko. Tento je považován za praotce všech zdejších rodů až do období, kdy se zde začíná uvádět rod Markvarticů. Zda zde byl kdosi před ním se neuvádí.
Podle Rüxnerovy knihy turnajů se měl roku 935 zúčastnit jistý Theodor z Ralska v 64 členné šlechtické družině českého knížete Vratislava turnaje na dvoře něm. císaře Jindřicha I. zvaného Ptáčníkem v Magdeburku. Roku 1042 se dle téže Knihy turnajů měl v Halle zase zúčastnit rytířského turnaje v družině českého knížete Břetislava jistý Václav z Ralska, spolu s dalšími rytíři jako příkladně Václavem z Pardubic či Ladislavem z Jindřichova Hradce (von Neuhaus). Pro výjimečnost svých výkonů uvedených šlechticů jim měla být se svolením císaře učiněna výjimka, aby svojí zdatnost předvedli ve dvou vzájemných soubojích se zbraněmi. Těchto turnajů se mohli dle dobových zvyklostí zúčastnit pouze ti šlechtici, kteří se mohli věrohodně prokázat řadou význačných předků. Dle pamětních listů rodiny Lorinserů měl takto rod pánů z Ralska sahat až do 8. století.
V souvislosti s tímto rodem se uvádí, že jistý Heřman z Ralska měl náležet mezi zakladatele benediktinského kláštera v Hradišti u Mnichova Hradiště, když měl r. 1054 přivézt benediktinské mnichy z belgického Tornachu. Jeho vnukovi Havlovi (Galus) se připisuje vystavění hradu Zvířetice (Sweretiß) u Bakova, který zajišťoval ochranu nad klášterem Hradiště a kam měl jeho syn Zdislav se svolením papeže po benediktýny opuštěného kláštera uvést cisterciáky. Zdislav měl zemřít r. 1160 a měl dva syny. Heřmana a Markvarta (někdy se jméno Markvart v listinách uvádí také jako Marquard).  Erb pánů z Ralska, jak jej uvádí v obrazové části kronika města Mimoně ve svém prvním poválečném dílu z let 1945 až 1963.
Dle memoárů kláštera v Turnově byl stavitelem hradu Ralsko jistý Heřman (Herrman). Hrad jako všechny další ve své době měl být původně dřevěný. V r. 1175 se tento Heřman uvádí jako maršál a r. 1177 jako komorník zemského knížete. Za své prokázané věrné služby knížeti Bedřichovi (Friedrichovi) proti tzv. selskému knížeti Soběslavovi II. obdržel hrad Hrubá Skála (Groß Skal). Zemřel r. 1197. Měl mít dva syny. První se uváděl jako Markvart II. na Jablonném, od kterého se má rozvíjet rod Markvarticů, druhý jako Beneš Heřman, od kterého se má rozvíjet rod pánů z Michalovic.
Jak uvádí Berthold Waldstein – Wartenberg v publikaci MARKVARTICI (vydaná r. 2000), v popisu o původu tohoto rodu, se přídomek z Ralska nevyskytuje, třebaže jistý komoří Heřmann s rokem úmrtí 1197 se uvádí.
Již výše zmíněný Dr. W. Feistner uvádí, že první zmínka o jeho rodném městě Stráži = Wartenbergu se prvně písemně objevuje r.1283, název Ralsko = Roll teprve až v r. 1380. V návaznosti dále uvádí :
„Vycházíme-li z těchto listinných ověřených zpráv, musíme údaje jiných historiků ze 16. a 17. století označit za nevěrohodné, nebo alespoň za nepodložené, pokud tito tvrdí, že již v 10. a 11. století žili páni z Ralska nebo z Vartenberka. Údaje těchto historiků se odvolávají na německou knihu turnajů, která se poprvé objevila r.1532 a jejím autorem je jistý Jiří Rüxner.  Obrázek 31 cm vysokého reliéfu z kaple v Levíně u Úštěku. Má pocházet z konce 12. stol., kdy má být prvně zaznamenán rod Markvarticů. Kolem tohoto reliéfu je cyrilikou nápis : Jesus Christus Victor. Měl by znázorňovat lva, prastarý znak Marvarticů. Obecně je nazýván jako Levinský kocour.
Pramen : Doplňková histor. část 1. dílu (1945-63) poválečné kroniky Mimoně.
Tento Rüxner uvádí, že císař Jindřich I., který prokazatelně zemřel 2.července r. 936 v Memlebenu, měl dle tohoto autora pořádat v roce 938 první turnaj německých národů v Magdeburku, ale J.Tille uvádí rok 935. Na tomto turnaji se měl objevit vévoda Břetislav, který však panoval až v letech 1037-1055 (Tille však uvádí Vratislava). Na tomto turnaji se měl účastnit se 65 přilbami a jedna dcera tohoto vévody předávala jednomu z vítězů tak zvaný "dík" (dle Tilleho se zde měl účastnit i jistý Theodor z Ralska). Druhý turnaj měl být uspořádán císařem Jindřichem I. v roce 942 ve 21.roce své vlády v Rotenburgu nad Tauberou (měl ale skonat již roku (936). Tohoto turnaje se měl podílet zemský pán Ditrich z Vartenberka. Odkud pocházel, Rüxner neudává. Závěrem je zmínka, že na sedmém turnaji v Saském Halle r.1042 za císaře Jindřicha III. (Jindřich III. vládl v letech 1039-1056) se účastnil vévoda Burcineuse z Čech a jeho korouhevník Václav z Vartenberka (Tille v r. 1042 uvádí místo Burciose z Čech českého vévodu Břetislava, v doprovodu pánů Václava z Pardubic, Ladislava z Jindřichova Hradce a Václava z Vartenberka). Jak uvádí kronika rodiny Lorinserů, byli na tomto turnaji připuštěny pouze význační šlechtici, jež se mohli prokázat svým starým rodem.“
Všechny tyto údaje považuje Feistner za veskrze nepřesné, a pokračuje :
Zakladatelem těchto turnajů byl Francouz Godefroi de Preuilly (†1066). V Německu měly být tyto turnaje pořádány poprvé v roce 1127 a v Čechách až r.1245 (Albin Schultz Das höfische Leben - Dvorský život - II.107). Podle Rüxnera se měly pořádat již více než jedno století dříve. Podle nejstarších kronik z Magdeburku, Rotenburgu a Halle se nic o těchto turnajích neuvádí, protože tato místa v Rüxnerem uvedené době ještě jako města neměla existovat.
Z Rüxnerovy Knihy turnajů, jako nepřesného pramene, čerpal i Bartoloměj Paprocký, když r.1602 vydal svoje česky psané dílo Diadochus. Uváděný Paprocký se měl zdržovat v Turnově u pána Karla z Vartenberka, majitele Rohozce a Malé Skály a listiny zde nalezené použil k sepsání rodokmenu pánů z Vartenberka. Paprocký považoval Rüxnerovy údaje za pravdivé, ale domníval se, že císař Jindřich pořádal turnaj v r.942 při příležitosti svatby své dcery Gerbergy. I on uvádí, že tohoto turnaje se zúčastnil jistý Dietrich z Vartenberka a navíc uvádí, že tohoto turnaje se nemohl zúčastnit nikdo, kdo se nemohl prokázat alespoň 16 štíty svých předků. Tím opět vrací původ rodu pánů z Vartenberka o jedno století zpět.
Pozdější historik Czerwenka použil pro svojí knihu na uctění strážského Valdštejnského domu (Splendor et gloria domus Waldsteinianae = Lesk a sláva domu Valdštejnů), která vyšla roku 1673 v Praze, podkladů z knih Rüxnera (Kniha turnajů) i Paprockého (Diadochus). Czervenka však zaměnil oba turnaje. Jmenovaný nechal objevit vévodu Vratislava z Čech se 64 Čechy své družiny v roce 942, z Ditricha z Vartenberka učinil Theodora z Ralska; za záhadného vévodu Burcinóuse z Čech uvádí při 7.turnaji (1042) historického Břetislava.
Poprocký ujišťuje ve své knize, že vychází ze starého, již dobře nečitelného pergamenu, na kterém byl rodokmen pánů z Vartenberka od r. 1054 do r. 1284 částečně namalován a částečně napsán. Jako praotec rodu je zde uváděn Hęřman z Ralska.
Opis tohoto pergamenu je uložen v Budyšíně - Bautzen) v Gerstoffské knihovně (rukopis 32, složka 122). Neznámý opisovatel uvádí, že pán Karel z Vartenberka na Rohozci a Malé Skále mu v roce 1589 pergamen půjčil. Je zřejmé, že také tento na pergamenu vyobrazený rodokmen není pravděpodobně věrohodný, stejně jako sdělení Červenky, že nějaký Heřman z Ralska na Stráži v roce 1143 uvedl cisterciáky do kláštera Hradiště (u Mnichovo Hradiště). Tento svůj závěr činí Feistner s odvoláním na J.V.Šimka Příběhy města Turnova nad Jizerou díl I.1903 a dle téhož autora na článek Počátky kláštera Hradiště nad Jizerou ve Vlastníku české akademie, ročník XX.
Na všech těchto závěrech pokládá Feistner otázku : Kdo byl skutečným praotcem rodu Vartenberků a kde vznikl tento rod ? Tuto otázku pokládá za věrohodně nezodpovězitelnou a vše pokládá pouze za hypotézy bez řádného dokumentačního podkladu. Dle něj se má za to, že jistý Markvart by mohl být praotcem, ale není to nikde písemně doloženo. Uvádí jistou Friedrichovu listinu z roku 1159 Codex diplomaticus Bohemiae I.193, kde má být zaznamenaný jistý Markvarta jako komorník českého vévody Vladislava. Tento Markvart I. měl mít tři syny: Záviše, Havla a Heřmana. Poslední jmenovaný Heřman je uváděn později r. 1174 jako maršál a r.1177 stejně jako jeho otec komorníkem zeměpána. Fleisner uvádí, že Czervenka jej mylně uvádí jako Heřmana z Ralska, protože jej jako takového nikde v listinách nenalezl. Vždy se jenom uvádí jistý Hermanus, filius Marquardi (Heřman, syn Markvarta). Teprve Heřmanův syn Markvard II. je uváděn podle svých statků jako Markvart z Března (rozumí se Březno u Ml.Boleslavi). Tento měl být purkrabím na Děčíně. Jeho syn Havel Galus) je uváděn jako u Lewenberch, čili z Lemberka u Jablonného; druhý syn Markvart III. byl purkrabím na Děčíně a měl bydlet na hradě Ostrý u Benešova (1268). Od tohoto se má odvíjet rod Vartenberků, když jeho prvorozený syn Benessius de Wartenberg se prvně uvádí s přídomkem z Vartenberka. V listině z 28.srpna 1283 (Tajný archiv ve Vídni) se uvádí, že jmenovaný Beneš z Vartenberka měl ještě stejný erb, jako jeho příbuzní z Lemberka a to vzpřímený stojící lev. Z tohoto můžeme usuzovat, že náležel do rodu Markvarticů. Pozdější erb pánů z Vartenberka pochází ze 14. století, a tvořil jej svisle dělený zlato-černý štít.
Feistner předkládá i otázku : Jak přišel tento Beneš ke svému přídomku z Vartenberka, protože není prokazatelně prokázáno, zda skutečně jmenovaný nechal skutečně postavit hrad Wartenberg – Stráž, nebo jej zdědil po svých předchůdcích. Je pouze dokladováno, že roku 1283 se jako majitel tohoto hradu uvádí Beneš.
Feistner zpochybňuje i přídomek z Ralska u pánů z Vartenberka, který jej užívali na přelomu 14. a 15. století. Uvádí, že : Přídomek z Ralska Vartenberkové nepoužívali, v listinách před r.1380 a následně nepatří rodu pánů z Vartenberka. Jan z Vartenberka měl propůjčit v uvedeném roce svému sluhovi Heřmanu z Ralska za věrné služby vesnici Medný u Osečné. Tento sluha pravděpodobně seděl až dosud na jednom z pánovi Janovi z Vartenberka náležejícím statku. Tento statek se jmenoval Ralše; pravděpodobně se tím míní dvůr Ralsko. První usedlík na tomto statku mohl být muž jménem Ral.
Páni z Mimoně
Závoj zapomnění zakrývající dějiny nejstarších držitelů města, nebude asi nikdy zcela odkryt. O pánech z Ralska bylo pojednáno v předchozích kapitole. Uvádí se, že po pánech z Ralska zde mohli být vlastníky Vartenberkové, ale jak se ukazuje, nebylo tomu tak. Až do roku přibližně 2003 se mělo za to, že zdejší krajinu měli v državě páni z Niemans, kteří se uvádějí písemně v roce 1262. V tomto roce stvrzuje Přemysl Otakar II. jistý obchodní kontrakt kláštera Mariánská údolí (poblíž Žitavy), kde jako svědek vystupuje jistý Lutold de Nemans (Emler II. 154).
Přídomek z Mimoně v němčině či latině jako Nymands, Nemans a jim podobné se objevují v souvislosti s Mimoní až do roku 1370.
Roku 1267 na listině datované 30. dubna a rovněž roku 1269 se objevují záznamy o jistém Lutolf de Lapide v souvislosti s již uvedeným Lutoldem de Nemans. Mělo se jednat o dvorní pány, kteří se měli objevit na Königsteinu. Obě jména se uvádí jako Male Lutolf, zatím co výše uvedený se uvádí jako Lutold (Ibid 212).
V listině d.d. Prag 1289 se uvádí, že jistý Friedrich von Meissen (Míšně) obdržel do držení český lenní statek, kde se jako svědek uvádí purkrabí na Konigsteinu Ramuoldus de Nymans. Mezi těmito lenními statky Konigstein nenáležel, protože tento zůstává nadále v držení českého království (léno=ve středověku se jednalo o statky různého charakteru, které se propůjčovaly nebo poskytovaly za významné aslužby či významné sliby věrnosti). V této listině je totiž zdůrazněno, že purkrabí na Konigsteinu Rainold z Nymans na kříž přísahá, že ručí hradem Konigstein a Rathen za český králem Václavem podmíněné podmínky zástavního práva (Emler 633, Rannoldus, Rainold, Ramuald).
Jako svědek vystupuje Raunoldus de Nemans v holdovací listině císaře Rudolfa de dato Eger (Cheb) 13. září 1289, kde se propůjčuje markraběti Friedrichovi z Míšně jisté říšské léno.
Ranuold de Nimans, purkrabí na Königstein, vystupuje také 23. srpna 1289 na listině d.d. Olmüß (v Olomouci) při propůjčení lenního statku v Královohradeckém kraji slezskému vévodovi Bolkovi.
Ve službách krále Václava se tento Raunoldus (de Nemans, Nymans, Mimans a pod.) měl objevovat po celou dobu jeho vlády (1278 – 1305).
Hodností purkrabí z Königsteinu byli pověřování jen vynikající dvořani. Tento úřad byl prvně dle dochovaných písemných záznamů udělen r. 1231 Jaroslavu z Lemberka a z Vartenberka, který byl tímto jmenován prvním hradním správcem, r. 1285 tento úřad zastával Beneš z Kostomlat (proslulý rod na Lichnici). Po něm pravděpodobně se stal purkrabím na Königsteinu Rainold z Nimans, který byl počítán k vynikajícím šlechticům v Čechách.
V r. 1322 je zaznamenána rezignace vyšehradského probošta Jana, který byl rovněž rektorem kaple sv. Prokopa ve Starém Brně. Patronkou této kaple byla královna vdova po Václavovi Eliška. K oponování této rezignace byli do Prahy vysláni touto královnou vdovou Eliškou komentátor řádu něm. rytířů Leo a Oto z Nymans (miles). Tento Oto z Nymans miles (šlechtic náležející k nižším šlechticům) propůjčil d.d. 29.dubna 1330 v Litoměřicích tamním dominikánům desátek ze svého statku v Pokraticích. Tento desátek byl propůjčen jako poděkování za spasení zemřelého krále Václava. K tomuto udělení desátku dal souhlas jeho jediný syn a dědic Jiří (Emler IV.796). Tato nadace dokazuje, že rod pánů z Mimoně byl úzce provázán s rodem Přemyslovců.
R.1370 se uvádí jistý Beneš z Nymans. Tento Beneš (něm. a lat. Benedikt ?) dle Sedláčka (Hrady a zámky v Čechách) měl prodat jistý majetek v Bohaticích. Pravděpodobně tentýž Beneš z Nymans 3. května 1370 prodává bratrům Františkovi, Mikulášovi a Jakubovi z Dlouhého mlýna, měšťanům z Lípy za 3 kopy bez 15 grošů dědičné roční daně. Tento úrok spočíval za držení Bohatic, jmenovitě dvou selských hospodářství, které reprezentovala hodnotu 34 kop a 22,5 groše (tedy 10% Dlouhého mlýna). V listině se rovněž uvádí, že kupující na své náklady má za povinnost provést v nejbližším následujícím týdnu výmaz zaknihování. Jako svědci jsou uvedeni tchán Václav a Jan ze Svojkova, který se také zavazují, že v případě nedodržení úmluvy se na vyzvání dostaví na určitém místě v Lípě a to každý jeden s jedním sluhou a dvěma koni a neodejdou dříve, kým bude celá záležitost vyřízena. (Lib.erect.I.171 Borový).
Jistý pán z Nymans se uvádí v souvislosti s Janem z Helfenburku, jež prodal r.1374 nebo 1375 Helfenburk u Úštěku pražskému arcibiskupovi Janu Očko z Vlašimi. Jako ručitel tohoto prodeje je uváděn vedle dalších (Jan z Michalovic, Soběhrd a Vilém z Eckeritz, Ježek (také Slotek zvaný) z Volfartic) také Rameš (správně asi Beneš) z Nymans.
Když nový arcibiskup Jan z Janštejna převzal po skonu arcibiskupa z Vlašimi dědictví, vznikl ve věci Holfenburku s Heinrichem z Holfenburku, synem prodávajícího, dlouhý spor. Tento spor se odehrával v polovině osmdesátých let 14. století. V tomto sporu vystupuje jako svědek jistý Beneš z Nymans, který se stal tímto sporem i pánem na části Žandova (podrobnosti viz Tille, Geschichte der Stadt Niemes – 1905, str.58).  Erb pánů z Mimoně, jak hlásá nápis +S.her.REMPIL.von NIMAMS+
Jistý Georg de Nymans se uvádí jako consules (radní) při jednání zastupitelstva města Lípa ve věci založení nadace Křížového oltáře v kostele sv. Kříže na předměstí stejnojmenné obce. Při tomto jednání se rovněž jednalo o nadaci Mariánského oltáře v tehdejším Mariánském kostele (v r. 1905 uváděný jako kostel Frauenkirche). I zde vystupuje tentýž radní Geirg de Nemans.
Všichni tito páni z Mimoně by měli být v posloupné linii, která se uvádí od r.1262. Tento rok však není prvopočátkem tohoto rodu, ale je velmi významný pro historický vývoj našeho města. Od tohoto roku se totiž uvádějí páni z Niemes jako od nejstaršího dosavadního zachovaného záznamu. Tento údaj je správný pouze z jednoho pohledu. Rok 1262 je skutečně až dosud správný, ale pouze pokud se uvádí německý přídomek von Niemes. Rodoví páni tohoto jména však existovali již dávno před tímto datem, ovšem ve slovanské podobě. Nikoliv tedy z Niemes, ale z Mimoně i když poněkud jinak, než se dnes píše.
Roku 2002 objevil mimoňský rodák Heinrich Blobner ve starobylém klášteře sv. Petra v Salcburku (Rakousko) list kupní smlouvy českého krále Přemysla Otakara II., na kterém se jako svědek uvádí jistý Liutold de Mimon. Podrobně je o tomto nálezu a významu pro naše město uvedeno ve stati Vznik a název města (str. 38 až 42). Každopádně mezi rokem 1256 a 1262 dochází k silnému vlivu německé kolonizace, který z Liutolda de Mimon vytvoří Lutolda de Nemans.
Jestliže přijmeme hypotézu o existenci pánů z Ralska, pak je nutno hledat souvislost vlastnického přechodu mezi pány z Ralska a z Mimoně na sklonku 12. století. Jestliže přijmeme hypotézu, že žádní páni z Ralska neexistovali, pak kdo byl majitelem zdejšího osídlení? Byli to páni z Mimoně? Tato otázka zůstane asi dokumentačně nezodpovězena. Každopádně naše osídlení bylo prokazatelně písemně doloženo alespoň jedním údajem o existenci rodu pánů z Mimoně jako slovanského jména.
Vedle mimoňské větve pánů z Mimoně je zaznamenána další větev, která měla statky v hrabství Kladsko, které mohla obdržet od krále Václava.
Při rozhodování o způsobených právních škodách na vratislavském biskupovi a jeho kostele (zpráva d.d. Praha 20.února 1346.Emler reg.IV.664) byli mezi smírčí soudce z příkazu českého krále uvedeni také Hartung a Ramuold z Nymands..
K majetku těchto pánů náležely Gotthardsdorf, Seifersdorf u Wünschelburgu, Niedersteine u Albendorfu, Tolmicindor (Tunschendorf), Winklerdorf a Karpenstein. Dále byli spolumajiteli Gebhardsdorfu, Eckhardtsdorfu (Eckerdorf), Kunzendorf u Hebelschwerdu, Obersteine a Heizendorfu. V období let 1350 až 1428 jsou na těchto panstvích uváděni Hartung a Konrád z Nymands. Hartung je opakovaně zaznamenán i jako patron při prezentaci farářů (podrobnosti viz Geschichte der Stadt Niemes – 1905 str. 59.
4.listopadu 1364 se objevuje jako patron kostela v Kunzerdorfu jistý Bavarus de Nymans. 
Nástupcem Hartunga z Nymans byl Konrád, který mohl pravděpodobně být jeho syn, který měl sídlo v Žibřidicích. Tento Konrád byl r. 1400 uveden jako pán na Karpensteinu (podrobnosti viz Geschichte der Stadt Niemes – 1905 str. 59 až 60).
30.dubna 1405 se jako zemský soudce uvádí jistý Konrad z Nymancz v souvislosti se založením oltáře ve farním kostele ve Wunschelburgu u Kladska. Jestli se jedná o totožnou osobu nebylo uvedeno. Konrád z Nymancz měl zemřít v roce 1428.
Další osud rodů pánů z Mimoně, Nimans, Nemans, Nymans a dalších přídomků tohoto jména se již dále v Čechách a jeho nejbližším okolí neobjevuje. Zda tento rod vymřel či jinak zanikl už asi nezjistíme.
Páni z Vartenberka
Kdy a jak přešel majetek města Mimoň do držení rodu z Vartenberka není zaznamenáno. Zda přešel koupí z majetku rodu z Mimoně, či jinak je pravděpodobně dnes nezodpověditelná otázka. Obecně se uvádí, že původ Vartenberků pochází z rodu Markvarticů, kde však tito mají svůj původ ? Čím přecházíme hlouběji a hlouběji do lokální historie Mimoně a jeho okolí, tím jsou odpovědi stále tíživější a méně průhledné.
Jak vznikl rod Markvarticů a kdy přišel do našeho kraje je uvedeno v souvislosti s rodem pánů z Ralska. Tento je však některými badateli zpochybňován, jak je uvedeno ve stati Páni z Ralska. Dle odpůrců rodu pánů z Ralska se prvně objevuje rod Markvarticů, od kterého se odvíjí i rod Vartenberků, v polovině 12. století. Berthold Waldstein uvádí ve své publikaci, že se tento rod odvíjí od komořího Markvarta (1159). Tentýž autor uvádí, že tento rod měl do Čech přijít z Německa.
Na otázku, kdo byl praotcem rodu Vartenberků a jak přišel tento rod ke svému přídomku z Vartenberka odpovídá Dr. Feistner na str. 113 této publikace. Josef Tille (Geschichte der Stadt Niemes, 1905) v návaznosti na pány z Ralska a rod Markvarticů uvádí, že bratři Markvart II. a Beneš Heřman z rodu Markvarticů měli přebudovat tehdejší dřevěný hrad Ralsko na kamenný. Beneš Heřman se měl zúčastnit tzv. povstání proti Sasům, o kterém se vypráví, že r. 1203 přišla velká výprava Sasů přes Zhořelecké pohraniční vrchy. Ti požadovali výpalné v podobě zlata, stříbra a jiných cenných předmětů vedle všeho potřebného pro svoji výpravu. Proti nim se měl postavit do čela shromaždivšího se vesnického lidu Beneš Heřman pod hradem Hrubá Skála, kde Sasy na hlavu měli pobít.
V letech 1217 do 1220 měl být Beneš Heřman kastelánem v Budišíně a Markvart, jeho bratr od r.1220 kastelánem na Děčíně. Přemysl Otakar I. poslal Markvarta jedním poselstvím do Říma ve věci Čechám hrozícího interdiktu, aby svojí vahou osobnosti odvrátil tuto nebezpečnou hrozbu (viz"Dějiny farního kostela").
Markvart měl čtyři syny: Havel (Gallus), Chval, Jaroslav a Markvart.
Havel (Gallus) (1233-1253) měl r. 1241 vystavěl hrad Lemberk, takže se stal praotcem pánů ze Zvířetic a Lemberka a byl i prvním majitelem hradu. Pojmenování má být odvozeno od štítu se lvem, který tito páni uvedli do svého znaku (Lemberk -Lewenberg - Lamberk).
Manželkou Havla byla blahoslavená Zdislava z rodu z Křížanova, velmi zbožná dobročinná paní a ochránkyně bezmocných a nemocných. Narodila se r.1210 a za Havla se provdala velmi mladá. Zemřela r.1255.
Jaroslav, (1230-1272) se usadil na Turnovsku. R.1239 je uváděn jako hradní pán tehdy ještě českého hradu Königdstein v Sasku. Tento Jaroslav je označován za praotce rodu pánů z Valštejnů. Bydlel v Hrušticích u Turnova. Měl mít čtyři syny, z nichž každý obdržel vlastní hrad a každý podle tohoto svého hradu získal i svůj přídomek: Beneš obdržel Děvín, Havel pevnost Rohatec, Vok zámek Červený kámen (Rothstein) a Zdenko hrad Valdštýn.
Vok a Zdenko byli ve službách krále Přemysla Otakara. O Zdenkovi se vypráví, že přivedl svému králi jako zbrojnoše všech svých 24 synů (r.1254 dle Sommer I.140). O Chvalovi a Havlovi se vypráví, že jsou zakladateli kláštera Světlá. Markvart vystavěl poblíž Benešova (nad Pl.) hrad Ostrý, který daroval jako dar dobré vůle svému králi Přemyslu Otakarovi II. (1254).
Markvart měl v letech 1255 až 1268 pobývat na hradě Ralsko. Jeho syn Beneš je tím, který ve Stráži (Vartenberk) vystavěl hrad. Vypráví se, že pobyt na Ralsku mu byl příliš vysoko položený, těžko dostupný a velmi nevlídný, proto r.1281 na určitém místě si nechal postavit chráněné obydlí. Původně měl stát na kopci Horka hradiště s názvem Warte (Stráž), které mělo být přestavěno. Beneš měl také založit na úpatí dnešního Zámeckého vrchu dnešní městečko Stráž (p,R.). Hrad-zámek Stráž se poté stalo až do r. 1481 sídelním místem panství z Vartenberka. Beneš je také prvním, kterému náleží přídomek z Vartenberka. Hrad Ralsko sloužil až do svého zániku jako ochranný hrad pro případ ohrožení. Posádku měl ovšem trvalou.
Beneš byl ženatý s Anežkou, rozenou z Ronova. Teprve ve stáří se dověděl, že je se svou paní ve 3. a 4. rodovém stupni spřízněn, proto požádal v Římě o rozluku z důvodu pokrevního příbuzenstva. Jeho žádosti bylo vyhověno.
R. 1281 se Beneš nachází jako smírčí soudce při jednom sporu mezi německými rytíři a šlechticem ze Straussnitzu. Jako rádce krále Václava II. obdržel r.1283 za své služby dědiční erb pro sebe a své dědice.
Vdova Otakara II. se vdala za Záviše z Falkenštejna. Protože se tento snažil získat pro sebe co největší moc v zemi, spojili se proti němu šlechtici (Palacký II.4,315). V čele tohoto hnutí vedle dalších stáli i Beneš z Vartenberka a Havel Zdislav z Lemberka. Mocný Záviš však tuto vzpouru potlačil a Rudolf Habsburský si vynutil smír, který byl 24.května 1284 stvrzen podpisem a pečetí zúčastněných. Mezi nimi bylo i Zdislav a Beneš, kteří tímto slíbili věrnost a poslušnost králi. (Palacký II.7, 317).
V letech 1288 až 1297 se uvádí Beneš jako komorník a následně byl uveden jako purkrabí na Kladsku. V r. 1300 byl Beneš spolu s jistým šlechticem ze Sedlce vyslán jako vyslanec krále Václava do Žitavy k uvítání polské princezny Alžběty, aby tuto doprovodili do Prahy, kde se s ní měl král Václav oženit.
Při Benešovým pobytu v Praze r. 1305 ho benediktini z kláštera Břevnov uctili za jeho dobrodiní darováním na doživotí dvora Pravodov u Náchoda. Jako dík za tuto poctu se zavázal ročními desátkami.
Za věrné služby mu král Václav propůjčil výnosem z 25.dubna 1302 městské a tržní právo v Jičíně.
Beneš z Vartenberka se stal velmi zámožný pán, který svůj majetek rozdělil dědičně mezi své syny tak, aby každý z nich mohl zastávat význačné místo v království. Jeho synové byli Jan, Václav, Beneš a Markvart.
Markvart se stal pánem Kumburku v Čechách a Druholce na Moravě, r. 1295 se oženil s Alžbětou a je označován za praotce větve Vartenberků na Veselí (Vysoké veselí).
Beneš II., pán na Vysokém Veselí, obdržel do vlastnictví ještě Sobotku a Kost. Pokračoval ve státních službách a za svou věrnost obdržel od krále Jana (Lucemburského) r. 1325 jako dar město Bydžov včetně celého jeho panství.
Beneš I. senior zemřel r.1305. Jeho další synové Jan a Václav obdrželi v následujícím roce od krále Václava III. zámek Děčín s příslušenstvím jako dar (král Václav III. vládl po skonu Václava II. v r. 1305 jen do 4.srpna 1306, kdy byl zavražděn v Olomouci jako poslední Přemyslovec).
Jan z Vartenberka se stal ve veřejném životě velmi známý. Ani následovník zavražděného krále Václava III. se dlouho neudržel na trůně, takže se nemohl ani jeho vztah mnoho projevit. Vztah k českému králi Jindřichu Korutanskému nebyl vstřícný, ovšem panovnické moci se podrobil. Svoje schopnosti i jako válečník projevil při obraně Kutné Hory na sklonku září 1307 proti Rakušanům (Palacký,Dějiny II.2,61.). Proto neudivuje, že při podpisu míru s Rakouskem 14.srpna 1308 ve Znojmě se uvádí jako svědek Jan z Vartenberk ve službách Jindřicha Korutanského.
Jan z Vartenberka se uvádí i 15. února 1309 v souvislosti s útokem na cisterciácký klášter Sedlec, kde byl ve spánku zajat. Mimo jiného se zde uvádí, že při následném dobytí Prahy byl internován i samotný král Jindřich Korutanský.
V této době vtrhli do země a do Prahy i míšenští, kde se měly obě strany utkat za velkého zmatku v boji. O této události se v kronice Žitavy uvádí : Pořádek všecen přišel v zmar, nikdo nevěřil nikomu, ani bratr bratru, nosila se zbroj, štíty a meče, sám jsem viděl, jak jeden majíc dva kabáty jeden prodal, aby si za něj pořídil meč.
V této neutěšené době došlo 29. června 1310 ke společné dohodě mezi duchovenstvem, šlechtou a měšťanstvem, že je nutný diplomatický odchod krále Jindřicha Korutanského. Proto požádali císaře Jindřicha VII. Lucemburského, aby oženil svého syna Jana s dcerou Václava II. Eliškou, která žila ve Svatovítském klášteře v Praze. Císař Jindřich s tímto po delší době souhlasil a princeznu, která se měla vdát za H.z Bergau (později na Bilině) přemlouval. Princezna s tímto neměla souhlasit a chtěla utéci. Zde má opět vystoupit Jan z Vartenberka, který se o tomto záměru o útěku při hostině dozvěděl. Ihned vstal a stihal jí se svými jezdci. Přivedl jí zpět v převleku za chudé děvče na Vyšehrad a posléze do Nymburka.
1.července téhož roku byl Jan z Vartenberka spolu s duchovními (3) a dalšími dvěma šlechtici a šesti zástupci měst poslání jako delegáti (12.července). Mezi tím byla volba Jindřicha Korutanského prohlášena za neplatnou, proto i císař vyjádřil souhlas, když svého syna jako krále pošle do Čech. 26.července zhotovil Jan z Vartenberka listinu, podle které své zástavné město Kutná Hora a doly odstupuje jako odškodné novému králi. 28.července následoval návrat domů, do Prahy se vyslanci vrátili 7.srpna. Všechno bylo připraveno ke svatbě a 14.srpna odjela výprava pod vedením Jana z Vartenberka se 17.letou princeznou Eliškou do Špíru, kde 1.září byla zasnoubena.
Zpracoval : Osvald Hons ©
|
Ve dvanáctém pokračování kroniky Mimoně, sepsané kamarádem Osvaldem Honsem se podíváme na to, kdy byl v historii vlastníkem města.
Zpět na předešlou stránku
