A máme tu předposlední část seriálu o mimoňských osvěžovnách, který sestavil kamarád Osvald Hons. Pojďme se tedy podívat na další objekty.

U zeleného stromu - (Husova ul. 115/I., původní čp. 76)
Původní objekt byl dřevěný a nebyl, stejně jako všechny ostatní dřevěné stavby, při městském požáru jako levobřežní část města ohněm dotčen. Objekt s původním čp. 76 svědčí o jeho stáří, které může zasahovat až do 17. století. Jako první zaznamenatelný majitel se uvádí až r. 1770 sedlář Anton Weiß, 1771 se uvádí učitel Ignaz Riedel, poté Franz Wanke (1788). Důležitým mezníkem byl rok 1808, kdy se uvádí hostinský Josef Kutzer, který pravděpodobně byl i zřizovatelem tohoto hostince.

hostinec U zeleného stromu, známý na počátku 20. století jako Jahnova tělocvična (Jahnturnhalle).

Po něm následoval pekař a hostinský Josef Seemann (1816), jeho syn Seemann, bez bližšího upřesnění, se uvádí r. 1850, stejně jako další pokračovatel rodu hostinský Seemann 1870. Změna rodu se uvádí v dubnu 1880, kdy objekt koupil truhlář a hostinský z čp. 44 Anton Schneider, jehož vystřídala r.1895 hostinská Marie Schröterová, bez uvedení bližšího důvodu. 1907 tato hostinská prodává celý objekt tělovýchovné jednotě Jahn za 36.000 korun, která provedla přístavbu sálu a jeviště za 20.000 korun. Jednoduchý přízemní sál stál však již dříve v tehdejším dvoře. V květnu 1940 byl objekt prodán městu Mimoň. Hostinec byl provozován v nájmu od r. 1907.
Kdy přesně byl tento objekt přejmenován na hostinec U zeleného ., původní čp. 76)
Původní objekt byl dřevěný a nebyl, stejně jako všechny ostatní dřevěné stavby, při městském požáru jako levobřežní část města ohněm dotčen. Objekt s původním čp. 76 svědčí o jeho stáří, které může zasahovat až do 17. století. Jako první zaznamenatelný majitel se uvádí až r. 1770 sedlář Anton Weiß, 1771 se uvádí učitel Ignaz Riedel, poté Franz Wanke (1788). Důležitým mezníkem byl rok 1808, kdy se uvádí hostinský Josef Kutzer, který pravděpodobně byl i zřizovatelem tohoto hostince. Po něm následoval pekař a hostinský Josef Seemann (1816), jeho syn Seemann, bez bližšího upřesnění, se uvádí r. 1850, stejně jako další pokračovatel rodu hostinský Seemann 1870. Změna rodu se uvádí v dubnu 1880, kdy objekt koupil truhlář a hostinský z čp. 44 Anton Schneider, jehož vystřídala r.1895 hostinská Marie Schröterová, bez uvedení bližšího důvodu. 1907 tato hostinská prodává celý objekt tělovýchovné jednotě Jahn za 36.000 korun, která provedla přístavbu sálu a jeviště za 20.000 korun. Jednoduchý přízemní sál stál však již dříve v tehdejším dvoře. V květnu 1940 byl objekt prodán městu Mimoň. Hostinec byl provozován v nájmu od r. 1907.
Kdy přesně byl tento objekt přejmenován na hostinec U zeleného stromu (Zum Baum), nebylo dohledáno. Každopádně v roce 1866, v souvislosti s těžkým vojenským lazaretem pruských vojsk při Prusko-Rakouské válce v roce 1866 se uvádělo, že jeden z těchto lazaretů se nacházel v sále hostince u Zeleného stromu.

Interiér hostince U zeleného stromu (zum grünen Baum) kolem roku 1900.

Po druhé svět. válce sloužil objekt nadále pouze pro hostinské potřeby a příležitostné kulturní akce. Objekt byl přejmenován na Kulturní dům (zkráceně Kulturák), ovšem v lidovém podání (neznámo proč ?) byl mladými lidmi pojmenováván jako Muchobar.

Starý známý Kulturák alias Mucháč kolem roku 1957.

Velký taneční sál měl vlastní velké jeviště, výčep a nad ním točitým schodištěm přístupný úzký balkón. V přízemí byla i vlastní kuchyň a malé přísálí, které se dalo dle potřeb oddělit.
V roce 1970 byla zahájena přestavba celého komplexu ve velkolepé kulturní středisko, čímž tehdejší politický okres Česká Lípa chtěl zmírnit dopad armádní činnosti na město Mimoň. Vzhledem k tomu, že se částečně na jeho přestavbě podílela i tehdejší okupační armáda Sovětského svazu, byl následně pojmenován jako kulturní středisko Družba. Celý objekt byl vskutku na naše město nezvykle velkolepý, měl velký sál s jevištěm, místo dřívějšího balkonu bylo postaveno nové celé patro s klubovnami, malým společenským sálem, kancelářemi. Na východní straně byly přistaveny byty, které byly propojeny s kulturním zařízením i hospodářským zázemím. Kvůli rozlehlosti objektu byly současně demolicí odstraněny i sousedící objekty a dokonce i část zámeckého rybníka byla zasypána, aby se omezila spodní voda z pramenu, který se nacházel přímo v JV části jmenovaného rybníka.
Privatizací v první polovině devadesátých let byl celý objekt převeden do osobního vlastnictví, několikráte změnil majitele, ale za celé toto období neslouží potřebám obyvatel a podstatnou měrou chátral až do r. 2012, kdy jej nový majitel (Vietnamec) rekonstruuje, ovšem s dosud veřejnosti neznámým záměrem.

Dům Družby, po jeho dostavbě v r. 1972 ještě před přístavbou bytového zázemí. Stále ještě stojí Vojenský újezd Ralsko známý dříve také jako sodovkárna.

Slunce - (Husova ul. 73/I., původní čp. 73)

Původní čp. 73 naznačuje, že tento objekt stál s největší pravděpodobností již v období, kdy tato městská část byla ještě vsí s názvem Galgendorf. Nedaleko tohoto objektu byla, nad dnes již neexistujícím rybníkem, skalní plošina, na které stálo v raném středověku popraviště, které podstatnou měrou ovlivňovalo nejbližší okolí. Jako nejstarší majitel byl zaznamenán v r. 1760 Franz Tischler. Jako hostinec však byl zaznamenán 8.IV.1850, kdy jej koupil řezník a hostinský Franz Schröter z Hvězdova, který s největší pravděpodobností v tomto objektu otevřel hostinec. Šenk i s objektem roku 1880 prodal Josefu Ruscherovi z Jablonce u Mimoně a ten jej přenechal r. 1900 svému synovi Wenzelovi (+ 1935). Poslední jmenovaný Ruscher byl řezníkem a hostinským. Po 2. sv. válce byl ještě tento objekt funkční až do počátku padesátých let.

Hostinec Slunce (Sonne) ze střechy Restauration čp. 131/I na dnešním Tyršovo náměstí. Hostinec je druhý objekt zleva (~1912-1915)

U města Cheb - (Tyršovo náměstí, 71/I (původní čp. 41)

Tento objekt byl od své výstavby někdy v období, kdy se v této městské části pravděpodobně ještě vykonávalo hrdelní právo, na sousední skalní plošině Popravčího vrchu, pod nímž se rozprostíral rybník, který zasahoval až do bezprostřední blízkosti tohoto objektu. Prvním zaznamenaným majitelem byl v r. 1770 pastýř ovcí Wenzel Seemann, kterého následoval jeho syn pekař Franz Seeman (1800), Josef Wagner (1805), August Pirskal (1820), Franz Jirka (1831), jistý Seidel (1847), a po něm následoval pekař Josef Gürlich (1865), který zde otevřel i hostinec. Roku 1880 měl pracovat v nájmu jako šenkýř Josef Ruscher z čp. 73/I, není zcela prokázáno, ovšem písemně je doloženo, že r. 1900 se tento Ruscher uvádí jako majitel hostince. Jeho dcera se r. 1915 provdala za krejčího Ant. Schmidta z čp. 143/III, který živnost přebírá r. 1920. Po jeho smrti manželka-vdova Schmidtová přenechala hostinec roku 1930 své dceři Bertě, která se 1932 provdala za Vladimíra Erbena. Kdy byl hostinec nazvána hostincem U města Chebu není přesně doloženo, ovšem v lidovém podání se tomuto hostinci říkalo ve třicátých letech 20. století mezi štamgasty U Berty, mezi ostatními hostinec U Erbenů. Pravděpodobně ještě původní dřevěný dům byl odstraněn na počátku padesátých let 20. století.

Pohled přibližně od bývalého alpského domu na dnešním Tyršově náměstí (tehdy Jahnplatz). Hostinec čp. 71/I je čelem stojící druhý zleva. Nad vchodem má štít hlásající hostinec U města Cheb. Hostinec Slunce je o dva objekty více vpravo. (~1907)

Restauration na Tyršově náměstí - v čp. 131/I (původní čp. 65).

Původní čp. 65 napovídá, že objekt mohl stát již před rokem 1770. Prvním uvedeným majitelem byl r. 1770 tkadlec Adam Alnoch, následoval tesař Anton Laubner (1780), pak jeho syn také Anton Laubner (1821). Tento jej 18.III.1837 prodal Josefu Röderovi a ten ho dále 12.VII.1854 prodal tesařskému mistru a hostinskému Josefu Wiedenovi z Velenic, čímž přichází do Mimoně, pro budoucnost významná stavitelská osobnost v podobě budoucího syna Maxe Wiedena, který přebírá vlastnictví celého objektu r. 1904. Tento Max Wieden však musí jako každý mladý muž narukovat do 1. světové války, kde padne r. 1918 a jeho manželka-vdova vede celý objekt dále sama. Jejich dcera Růžena (Rosa) se r. 1924 provdala za stavitele Karla Groha z čp. 26/III, který následující rok přebírá majetek jako nový majitel společně se svojí ženou.
Hostinský Josef Wieden jako tesařský mistr se zapsal do stavitelské historie Mimoně tím, že na severní náhorní planině (neoficiálně pojmenované jako Kratzenberg) postavil velmi populární dřevěný poschoďový obytný dům v alpském stylu nazývaný Švýcarský dům. Dnes je odstraněn a stál v místě dnešní mateřské školky v Eliášově ulici. Druhým stavitelským počinem bylo v roce 1888 přestavění původního objektu, který navýšil o dvě patra, pravděpodobně jako první v Mimoni zastřešil tento objekt rovnou střechou, kterou však v r.1928 upravil s mírným sklonem.
Josef Wieden jako hostinský v uvedeném dvoupatrovém domě zřídil nebo možná obnovil hostinskou činnost. Zajímavé bylo, že přes jeho popularitu se tento hostinec uváděl pouze jako Restauration. Hostinec zrušil svou činnost roku 1928. Místo něho zde byla zřízena prodejna mléka, kterou měl v nájmu Preisler. Tato mlékárna byla jako taková funkční i po 2. svět. válce, přibližně do první poloviny padesátých let, poté zde bylo řeznictví, které po smrti majitele (Válek) bylo upraveno na prodejnu zeleniny. V současnosti je v majetku vietnamského hostinského, který zde provozuje bar s hernou. Výše zmiňovaný Wiedenův syn Max Wieden byl velmi známou stavitelskou osobností, zasloužil se o výstavbu v celé severovýchodní oblasti Mimoně, prakticky od východní zdi zámeckého parku až do polí v nivě Puschante. Jednalo se především o řadové (i samostatné) jednoduché nepodsklepené obytné domky. Celý, dříve lidově uváděný Kratzenberg, byl přejmenován na Wiedenberg, dnešní Eliášova ulice, nesla jeho jméno. Vše ale v současnosti upadlo v zapomenutí.

Pohled na dnešní Tyršovo náměstí z dnešní Hvězdovské ulice okolo roku 1914 zachycuje třetí objekt zprava s plochou střechou Restauration v čp. 131/I. Za plotem zcela vlevo za sloupem elektr. vedení je zaznamenatelná střecha hostince U města Cheb, třetí dům v této řadě je hostinec Slunce.
Zpracoval : Osvald Hons ©