Pohrabal jsem se v archivu a našel jsem jeden zajímavej článek o dnes již neexistujícím stavení a to o tzv. Wollmannově vile.
Prokletí poznamenalo rodinu v honosné vile.
Kdo zavraždil mladého důstojníka, syna bohaté židovky, na skalní vyhlídce?
Nedávno jsme vás na středeční stránce informovali o nové soutěži, která se tentokrát týká tajemných a záhadných míst našeho okresu. Do redakce přišlo několik dopisů popisujících zvláštnosti tohoto regionu. Proto jsme se rozhodli otisknout jeden z dopisů, a to od Jakuba Šilbického z Mimoně hovořící o zdejším prokletém starém domě. K prokletému domu, stojícímu na pozemku náležejícímu obci Ralsko a kdysi v Ralské ulici patřící Mi­moni, lze dojít během čtvrt hodiny od křižovatky na vranovské silnici.

Mlčenlivým svědkem je jenom kříž
Jsou domy, které přežívají staletí, ale tento mezi ně nepatří. Dnes již jen ruina ukrytá mezi vzrostlými stromy a bujnými keři vypíná k nebesům holé komíny a chatrné zbytky zdiva. Krásně klenuté sklepy jsou zasypané štítí a odpadky, rovněž i studna. Základy zarůstají křovím a jen nepěstěný park ví, jaké "tajemství ukrývá. Příběh temný jako stín, který vrhají koruny stromů na kamenný kříž a pár kvádrů obrostlých mechem. Kříž je mlčenlivým svědkem a neprozradí, čí ruce otvíraly zdobené rakve, stahovaly prsteny či řetězy, a pak se nestyděly poházet ostatky po parku.
Co se tu stalo, když ještě na začátku století ozařovalo slunce pozemek, který je dnes úplně pustý?"Jen Bůh ví, že je to místo prokleté. Nebylo však prokleté od začátku. O jeho zatracení se postarali lidé. Na místě, kde dozrávalo obilí nebo šťavnatá tráva se v době první světové války začala stavět honosná vila. Odkud se vzalo tolik bohatství, když většina obyvatel strádala válkou. Peníze přitékaly z Prahy od bohatého židovského zlatníka, jehož dcera Erna se provdala za Franze Wollmanna, majitele pozemku. Byla prý moc hezká, ale mnohem starší než její muž.
Obyvatelé domu se chránili před okolím ohrazeným parkem
Spojení se světem umožňovala jen vel­ká zdobená brána a malá branka, již mohl projít jen jeden člověk. O park se staral zahradník a domovník v jedné osobě, jemuž nechal majitel postavit zvláštní obydlí v rohu zahrady. O blaho rodiny pečovala příbuzná Terezie, snad teta, možná i neprovdaná sestra pána. Jed­noho dne narušil ticho domova dětský pláč. Štěstí navštívilo vilu v podobě narozeného chlapce, pokračovatele rodu a dědice.
Nikdo dnes neví, proč si pán umínil vystavět opodál domu hrobku. Snad z rozmaru, pýchy či předtuchy dalších událostí. Hospodářská krize narážela na brá­nu parku a stavení obcházela smrt. Přes hranice prosakovaly zprávy o pronásle­dování Židů v Německu a o kořistění jejich majetků. Jen dvě cesty by vedly k očištění pána, rozvod nebo smrt. Rozvod by znamenal značný zásah do majetku, proto by druhá cesta bylá snazší. Hrobka se brzy dočkala první obyvatelky, paní, která se vždy netěšila pevnému zdraví. Byl to jed, šeptalo se po městě. Leč nikdo nemohl nic dokázat. Nad hrobkou se rozprostíralo hluboké ticho, rušené jen větrem. Kolovrátek života dál spřádal nitky osudu. Chlapec rostl a uplatnil se v armádní službě. A bohatství jeho otce přitahovalo další bohatství jako magnet. Opět tu byla žena z Prahy. Krásnou, mladou a bohatou nevěstu nevybíral otec pro syna, ale pro sebe. Nitky osudu se zacuchaly a mladý důstojník se zakoukal do své macechy. Ne nadarmo se říká, že i zdi mají uši. Mladá žena našla náhle zalíbení v procházkách mezi Vranovskými skalami. Zvlášť si zamilovala vyhlídku na skále, kterou z lásky ke své choti nechal vystavět kameníky mimoňský hrabě.
Barevné listí prozařovalo podzimní slunce a kamenný kruh chránil před zvědavými zraky ležící postavu mladého muže. Nebyl to však unavený spáč. Byl to mladý pán z vily. Zastřelil se sám, nebo to byla cizí ruka? Jen skála zná odpověď a je mlčenlivá jak hrobka, do níž byl syn uložen vedle své matky.
Kdo všechno si odtud odnesl prokleti domu?
Čí žena prchala s majitelem na sklon­ku války do Německa? Na dům se začala snášet kletba. Klid narušil dech chamtivců hledajících v domě cenné předmě­ty. Promlouvali mlčky, tudíž nebylo mož­no rozeznat jejich národnosti. Po válce dostala vila nové nájemníky, ale ani jejich osudy nebyly příliš šťastné, i když ne tak tragické. V sedmdesátých letech se začíná zkáza domu. Obyvatelé nacházejí nové domovy a opuštěná vila se stala oblíbeným místem sovětských vojáků. Zbylá krása brala rychle za své. Po jejich odchodu jednou naposledy rozsvítil dům požár a další nenechavé ruce uchvátily ze zbytku torza co se dalo. Nikdo z nich nevěděl, že si s sebou odnesl i kousek prokletí. Zbytky zdiva Wollmannovy vily se pozvolna rozpadají a mizí v houštině plevelů a křovin. Jen kříž rozpíná svá široká ramena nad tajemným místem.
( publikováno v Českolipském deníku - 5. srpna 1998 ) Milan DOLEŽAL